Velšové poprvé v Havlovicích!

Welshové... ti jediní mohou říct, že jsou se mnou po celou mou fotografickou cestu.

Kdysi totiž v Olomouci neměli fotografa a já jako těžký hobík, který nerozuměl kompozici, světlu a vlastně ničemu, co fotografie obnáší, jsem na to kývla a vyrazila směr Olomouc. Netušíc, co mě čeká.

Za rok jsem tam stála znovu (a dodnes mám doma i památku) a už jsem se snažila fotografii trochu pochopit. Učit se. Zlepšovat se.

Dodnes si pamatuji, jak jsem večer stála na olomouckém nádraží, čekala na rychlík směr Praha a přemýšlela, kam mě tahle cesta zavede. Tehdy jsem ještě vypomáhala v účetní firmě, nevěděla jsem, jestli u focení zůstat, jestli zůstat v Praze, ani co vlastně bude dál.

A asi už všichni tušíme, jak to dopadlo. 🤣

Z hobby foťáku Canon se stal profi foťák Sony. Z koníčku povolání. A je skoro neuvěřitelné, že za dva roky budu moct říct, že fotím welshe už deset let. A od roku 2021 nebo 2022 (upřímně už si nejsem jistá) se fotografii věnuji naplno.

Jenže když se podívám na některé reportážní fotografy, ti fotí do JPG a fotografie mohou nahrávat prakticky hned po šampionátu. Já si domů přivezu 5 000–10 000 fotek, všechno zazálohuji, proberu a pak postupně vybírám ty nejlepší momenty. Každé fotce věnuji kus svého času.

A tak se u mě na fotografie čeká déle. Snažím se je mít hotové do týdne, aby mohly dělat radost co nejdříve.

Jestli je to správně? Netuším.

Jen jsem si to tak nastavila. Protože mám ráda věci dělat poctivě. Někdy možná i zbytečně složitě.

Pojďme se konečně podívat na výslednou dávku fotografií z Havlovic. A schválně... bude to tam za rok zase?

Fotografie zde.